Jaroslav Dušek vzal Pelíšky kvůli jediné scéně, která se ve filmu neobjevila

Scénář Petra Jarchovského původně počítal s mnohem drsnějším a absurdnějším závěrem. Mašlaň se měl v samotném finále objevit v situaci, která by kombinovala ponížení s groteskním humorem ve stylu Charlieho Chaplina. Právě tato vize Duška nadchla natolik, že s natáčením bez váhání souhlasil.

Inspirací pro tento výjev byla skutečná a poměrně krutá příhoda ze života písničkáře Václava Koubka. Ten jako dítě vycestoval s matkou do NDR, aby si tam koupili nedostatkové boty. Protože se nové obutí nesmělo dovážet, lidé to řešili tak, že staré boty vyhodili a nové si obuli přímo na nohy. Celníci je však tehdy odhalili.

Trest byl nemilosrdný. Přestože byl mrazivý únor, úřady boty zabavily a skupinu lidí poslaly dál jen s igelitovými pytlíky na nohou. Jarchovský popisoval, jak se tito lidé po vystoupení z autobusu v Teplicích museli po zasněženém a zledovatělém náměstí plazit po čtyřech, protože v pytlících se na ledu nedalo udržet.

Přesně tohle měl v závěru Pelíšků prožít i Saša Mašlaň. Jako uvědomělý soudruh se měl po podobném incidentu s rodinou dohrabat až ke škole po čtyřech, v potupných igelitech. Tato scéna měla symbolizovat definitivní rozčarování a konec iluzí o tehdejším režimu.

O vyškrtnutí Duškovy vysněné pasáže se nakonec podle webu Lifee paradoxně zasloužil jiný herec – Jiří Krejčík, který ve filmu ztvárnil profesora Stárka. Krejčík přesvědčil režiséra Jana Hřebejka, že film emocionálně vrcholí okupací v roce 1968. Argumentoval tím, že scéna s igelitovými pytlíky patří tematicky až do éry normalizace sedmdesátých let a do Pelíšků se nehodí.

Tvůrci nakonec na jeho radu dali a scénu ze scénáře vyhodili. Jaroslav Dušek se tak své velké příležitosti nedočkal a tento „podraz“ si podle vzpomínek kolegů nese v sobě dodnes. Příběh o plazícím se soudruhu tak zůstal v šuplíku Petra Jarchovského a na své filmové zpracování stále čeká.