Jiří Langmajer přiznal: Svým dcerám jsem hodně ublížil!

Nedávno se vrátil z výpravy do Himálaje, kde strávil tři týdny s horolezcem Honzou Trávníčkem a jeho týmem. „Když se přiblížíte k velkým horám, je to nepřenositelný zážitek. Když jsem poprvé uviděl Ama Dablam, normálně jsem se rozbrečel. To je tak nádherná hora, že si ji musíte zasloužit. Jen cesta k ní trvá čtyři dny a je to obrovská fyzická zátěž,“ popisuje pro Novinky Langmajer.

Přestože se před odjezdem snažil trénovat – běhal schody, otužoval se a používal speciální zátěžové kalhoty – brzy pochopil, že na výšku nad 3500 metrů se nelze dokonale připravit. „Musíte být psychicky odolní a smířit se s tím, že vás to tam semele. Každý tam má krizi, ale nesmíte fňukat, protože nikdo jiný vás neodnese,“ dodává.

Hory v něm prý posílily pokoru. „Tam nefunguje to, co funguje tady. Není to o síle, je to o respektu. Když pak přijdete domů, otevřete teplou vodu a lehnete si do postele, uvědomíte si, v jakém přepychu žijeme. Takové zážitky vám pročistí hlavu a člověk je pak spokojenější,“ říká.

Langmajer působí vyrovnaně i těsně před náročným představením Anděl v modrém, kde dvě hodiny nesleze ze scény. „Nejsem nervózní. Hrajeme to od roku 2017 a je to moje srdeční záležitost. Vždycky se těším, i když si člověk při tom sáhne hluboko.“ Divadlo Viola je jeho druhým domovem, přivedl ho sem kdysi kolega Boris Rösner. „Boris byl jedinečný chlap a herec. Když onemocněl, alternoval ho Honza Vlasák. Pamatuju si, jak mi Boris volal z nemocnice, ať si to představení užiju. Bylo to naposledy, co jsme spolu mluvili,“ vzpomíná.

V televizi se Langmajer aktuálně objevuje v historickém seriálu Dcera národa, kde ztvárnil Františka Ladislava Riegra. „Bylo to osvěžující, protože role milovníků mě už nebaví. Moje žena říká, že je dostávám, protože to umím nejlíp, ale já měl pocit, že se pořád recykluju. Už jsem si říkal, že se na kameru vykašlu a budu jen hrát divadlo, když přišla nabídka na tenhle projekt. Přijal jsem ji s vděčností, protože to pro mě byla šance dělat něco smysluplného,“ vysvětluje.

Změnil se i jeho přístup k výběru rolí. „V šedesáti už asi nebudu běhat nahej. Nabídky na romantické komedie pořád chodí, ale cítím, že ta kapitola je u konce. Peníze pro mě už nejsou nejdůležitější. Díky nim mám svobodu, ale teď si můžu dovolit dělat jen to, co mě baví. Proto si vybírám opatrně a nechci dělat věci jen pro honorář,“ přiznává.

Práce s mladými filmaři ho motivuje. „Režiséři Matěj Chlupáček a Cristina Groșan z Dcery národa jsou skvělí. Jsou ambiciózní, nadaní a chtěli po mně něco jiného než v romantických komediích. Díky nim mám teď výhled práce na dva roky dopředu. Cítím, že moje zářivka ještě bliká. Chci dokázat, že umím vystoupit z komfortní zóny, učit se nové věci a dělat kvalitní projekty. Když to nevyjde, vrátím se k divadlu,“ říká rozhodně.

Na mladší generaci nedá dopustit ani v divadle. „V Ungeltu hraju s Anežkou Šťastnou, která je o 32 let mladší. Trochu jsem se toho bál, ale pak jsem pochopil, že přede mnou stojí reinkarnovaný Boris Rösner v sukni. Skvěle se nám spolu hraje, nemáme žádný problém. Díky tomu mám pocit, že nejsem tak starej a že jsem mladým neutekl.“

Důležitou součástí jeho života jsou i jeho dcery Tereza a Julie. „Jsou dospělé, ale pořád na ně koukám jako na malý holky. Bohužel jsem jim dal velkou ránu tím, jak jsem se kdysi choval. Opustil jsem jejich mámu a nebyl doma tak často, jak bych měl. Ale naštěstí mě pořád mají rády. Dokonce jsme teď byli dvakrát na dovolené i s vnoučkem. Po první společné cestě jsem jim říkal, že příště pojedeme s Adélou sami, ale ony chtěly jet zase se mnou. Mám z toho radost.“

Přesto ho občas trápí výčitky. „Snažím se jim teď aspoň trochu kompenzovat, jaký jsem byl kretén. Žil jsem život, který mě ničil. Ale zachránilo mě divadlo a Adéla. Díky ní jsem se změnil. Pořád mě udivuje, že si mě vzala a že je nám spolu tak dobře,“ říká s pokorou.