Milovy "čtyřiadvacítky" sloužily v československém a českém letectvu 45 let

První čtyři z téměř osmi desítek Mi-24, které postupně nesly označení čs. a české armády, přilétly do Prostějova 24. srpna 1978, poslední stroje pořízené místo úhrady ruského dluhu z dob SSSR pak dorazily na začátku roku 2006.

Vrtulníky, které se proslavily už během sovětské invaze do Afghánistánu a jejichž modernizované verze dnes používají obě strany ve válce na Ukrajině, získalo Československo ve dvou fázích. První dodávky 28 kusů verze Mi-24D trvaly čtyři roky až do září 1982, v říjnu 1985 přibyly ještě dva stroje cvičné varianty Mi-24DU, která se od té bojové liší hlavně chybějící kulometnou věžičkou pod přídí. Poté následovalo mezi prosincem 1985 a březnem 1989 celkem 31 kusů modernizované verze Mi-24V, jeden z těchto strojů Sověti dodali jako náhradu za vrtulník zničený při předávacím letu.

Díky helikoptérám, kterým se mezi piloty říkalo "hrbatá" nebo "ingot", získala tehdejší Československá lidová armáda na svou dobu moderní zbraň, která vedle velké palebné síly umožňuje i převoz menšího týmu vojáků. Navíc se podle odborníků příjemně pilotuje, což není u vrtulníků vždycky pravidlem. "Mi-24 je na létání velmi příjemný. Ve vzduchu je totiž stabilní... "Čtyřiadvacítka" ale není kvůli své letové hmotnosti mezi 10,5 až 11,5 tunami příliš vhodným typem pro létání v režimu nazývaným NOE, tedy 'česání země'... při nízkém létání není nejlepší ani výhled z kabiny," napsal v časopisu Letectví a kosmonautika někdejší vojenský pilot Jaroslav Špaček.

"Okouzlující je pocit rychlosti. Letět v patnácti metrech nad zemí rychlostí více než 300 kilometrů v hodině s jedenácti tunami hmoty v rukou, to nemůže žádný jiný vrtulník na světě," napsal také Špaček, který později z armády odešel létat k záchranné službě.

Přes svou robustnost a schopnost ochránit posádku i při tvrdším dopadu na zem se ani služba vrtulníků Mi-24 v čs. a české armádě neobešla bez obětí. První tragická nehoda se stala v květnu 1983, kdy po nárazu do vedení vysokého napětí zahynula celá čtyřčlenná posádka - podle vyšetřování za nehodu mohla nejen chyba pilota, ale hlavně opomenutí při přípravě letu, v mapě totiž chybělo nové vedení elektřiny. Dva lidí zemřeli v srpnu 1988 u Plzně při nácviku přistání s jedním motorem, tři životy si vyžádala havárie v listopadu 1992 u obce Strašice na Plzeňsku.

Poslední tragická nehoda se stala už během služby Mi-24 v armádě samostatné České republiky. Na Olomoucku tehdy havaroval stroj, který se vracel z letecké přehlídky v Irsku a po mezipřistání a dotankování v Kbelích mířil na domovskou základnu v Prostějově, zahynuli všichni čtyři letci na palubě. Za tmy a velké oblačnosti vrtulníku vysadil umělý horizont, a pilot tak ztratili prostorovou orientaci a stroj se nakonec zřítil ve strmé pravotočivé spirále. Během dlouhých desetiletí služby se Mi-24 staly i další nehody včetně těch, po kterých byl stroj k nepotřebě, žádná už ale nebyla tak tragická.

Létání Mi-24 v čs. a českých službách je ale spojené i s pozitivnějšími událostmi. Už za minulého režimu se předváděly veřejnosti během květnových vojenských přehlídek na pražské Letné nebo při Leteckých dnech s Květy. Tradici vystupování na domácích leteckých show od roku 1991 doplnily také exhibice v zahraniční, na Západě se československé. Mi-24 poprvé představily v září 1991 na leteckém dnu ve švýcarském Payerne. Piloti náměšťské 221. vrtulníkové letky, která se stala jediným provozovatelem typu v ČR, se také zařadili mezi elitu NATO a pravidelně vyráželi na setkání aliančních tygřích letek, naposledy loni v červnu.

Kromě svého leteckého umění se české Mi-24 ve světě proslavili i nápaditou vnější podobou, v roce 2016 například na setkání tygřích letek (NATO Tiger Meet) získal ocenění za nejlepší nástřik vrtulník s trupovým číslem 3366, vyzdobený ve stylu vetřelce švýcarského výtvarníka Hanse R. Gigera. U domácích fanoušků letectví pak získal velkou popularitu jiný Mi-24, který v roce 2015 dostal barevné provedení podle jednoho z bombardérů Liberator, se kterými za druhé světové války létali Čechoslováci z 311. perutě britského Královského letectva (RAF).

"Kosťa", jak se vrtulníku podle označení PP-K převzatého z liberatoru říkalo, v roce 2022 Česká republika společně s dalšími stroji darovala Ukrajině, která se i s jeho pomocí brání ruské invazi. V tu dobu už ale nesl běžnou maskovací kamufláž, kterou Ukrajinci doplnili výrazným žluto-modrým rozlišovacím pruhem po celé délce. Jedná se přitom o jeden ze 17 vrtulníků, které mezi roky 2003 a 2006 Česká republika získala od Ruska místo peněz za exsovětský dluh. Česká armáda je mimo jiné nechala vybavit moderní komunikační technikou a přístroji podle standardů NATO.