Vánoce jsou přehlídkou plýtvání. Vydělávají obchodní řetězce i fitness centra

Vida. Z nestřídmosti tak profitují nejen řetězce. I tedy „fitka“. A kola ekonomiky se točí. Kouzelný příběh Vánoc, s tak silným duchovním rozměrem, později postupně marketingově stále neodbytněji podchycovaném jako máloco jiného, poskytuje velmi účinné „mazivo“.

Fitness centra pak žijí nejen z předchozí nestřídmosti, ale i následné nedisciplinovanosti. Podstatná část lidí, kteří si onu permanentku, třeba roční, zakoupí, totiž do nich nejpozději od února dochází jen sporadicky, pokud vůbec. S tím fitness centra počítají. Staví na tom svůj byznysmodel. Třeba proto, že pokud by všichni „permanentkáři“ docházeli, jak si v lednu předsevzali, zařízení „fitek“ se opotřebuje mnohem dříve. A dříve bude tedy třeba nových investic. 

Je to vše snad obžaloba kapitalismu, obžaloba tržní ekonomiky? Vůbec ne. Trh žije též rovněž z lidské nestřídmosti a nedisciplinovanosti. Trh, to jsou vždy jen lidé, i ti „na druhém konci“. Obchodníci či podnikatelé. Vydělávají i na slabostech druhých, poháněni vlastní nenasytností. Vskutku, tržní ekonomika stojí též na nestřídmosti, nedisciplinovanosti, nenasytnosti. Proto mají mnozí pocit, že je třeba ji „opravit“. Regulacemi, dotacemi, v krajním případě vyloženě příkazově, tedy centrálním plánováním. Víra ve stát povýšený nad trh je vírou v to, že lidé v jeho čele – v politice či na úřadech – jaksi jsou střídmí, disciplinovaní a prosti nenasytnosti.

Jaký přesně je ale ten mechanismus, který má takto oddělovat „zrno od plev“? Proč by měl být stát „zrnem“ a trh „plevami“?

Ve skutečnosti je trh i stát jen odrazem člověka. I s jeho nedokonalostmi, včetně těch tří výše zmíněných. Trh není božsky dokonalý mechanismus a politici a úředníci nejsou žádní andělé. Žádný božsky dokonalý mechanismus jejich selekce neexistuje. Své nedokonalosti má trh a má je ovšem i stát.

Na skutečně svobodném trhu však rozhoduje každý. Každý z nás. Všichni dennodenně „hlasujeme“ svojí platební kartou, svými penězi. Jménem státu rozhoduje vždy mnohem užší okruh lidí, v krajním případě jediný absolutista nebo totalitární diktátor.

Máme-li pocit, že jsme svojí platební kartou hlasovali špatně, že někdo jiný využil našich – a svých – slabostí, jako je nestřídmost, nedisciplinovanost nebo nenasytnost, hledáme viníka. A prvním na ráně, kdo se nabízí, je přece trh. Vždyť na trhu, kde jinde, jsme tak špatně hlasovali! Takže, neochotni si připustit své vlastní slabosti, svalujeme vinu na ostatní, na trh, a hledáme někoho, kdo jej spoutá. Kdo zabrání tomu, abychom propříště znova podlehli svým slabostem. Které jsou ovšem lidské. A přirozené. Takže jimi přirozeně disponují i ti, kdož nám slibují, že trh spoutají v náš prospěch. I tito politici či úředníci bývají jako my nestřídmí, nedisciplinovaní či nenasytní. Nejsou to andělé. 

Čím více své svobody – včetně svobody podléhat na trhu svým slabostem – jim odevzdáme, tím nevyhnutelnější, tím koncentrovanější a tím závažnější dopad budou mít jejich slabosti na náš život. Jednou, až bude pozdě, pak shledáme, jak krásné, protože vlastně spravedlivé bylo ještě jenom podléhat a pykat za své vlastní slabosti, a jak zlé a nespravedlivé – do nebe volající – je na vlastní kůži pykat za slabosti jiných.