Člen kultovních Rolling Stones vydává novou knihu. Odhaluje v ní detaily, které měly zůstat skryty!

Jeho skutečné propojení se slavnou kapelou se začalo rodit v roce 1974, kdy pracoval na svém prvním sólovém albu I’ve Got My Own Album to Do. Tehdy ho navštívil Keith Richards a zůstal u něj bydlet celé čtyři měsíce. Během tohoto období místo navštěvoval i Mick Jagger, který s sebou vodil Davida Bowieho. U Wooda se tehdy scházela pestrá společnost včetně Paula McCartneyho, Gregga Allmana nebo řady bubeníků jako Keith Moon a Ringo Starr.

Během těchto setkání vznikla mezi Woodem a Jaggerem zajímavá autorská dohoda, kterou kytarista označuje za své učednické období. Jagger pomáhal Woodovi s písní I Can Feel the Fire, zatímco Wood asistoval Jaggerovi s rozpracovanou skladbou It’s Only Rock ’n’ Roll. Základní stopu nahráli uprostřed noci, kdy kvůli chybějícímu bubeníkovi museli vzbudit Kenneyho Jonese, přičemž doprovodné vokály nazpíval Bowie a na baskytaru hrál Willie Weeks.

Jagger následně navrhl, že si Wood ponechá první jmenovanou píseň pro své sólové album a Jagger si vezme It’s Only Rock ’n’ Roll (But I Like It). Z té se stal obrovský hit a titulní skladba desky Rolling Stones z roku 1974, která byla zároveň poslední, na níž hrál Mick Taylor. Po jeho odchodu a definitivním rozpadu The Faces v roce 1975 nastoupil na uvolněné místo právě Wood.

Dostat vlastní autorskou tvorbu na alba Rolling Stones je však podle Wooda velmi náročné, protože každou píseň musí schválit jakési interní vedení a dvojice Jagger–Richards nepřijímá cizí návrhy snadno. Na nejnovějším albu Foreign Tongues proto Wood nemá žádný vlastní autorský podíl, což však plně respektuje. Dodává, že samotná práce ve studiu je díky hudebním nápadům obou hlavních lídrů velmi přirozená a snadná.

Kniha se detailně věnuje také Woodovým pódiovým kostýmům, od jeho premiéry se Stones v roce 1975 až po turné Hackney Diamonds z roku 2024. Jeho šatník zajišťuje specializovaný tým, který vyhledává vintage kousky a navrhuje nová trička či košile s motivy Woodových vlastních maleb. Oblečení pro koncerty však podléhá přísným pravidlům a kytarista se během jednoho vystoupení převléká hned třikrát v závislosti na aktuálním setlistu.

Den před koncertem se jeho kostýmy fotografují společně s oblečením Micka Jaggera, aby bylo zajištěno, že spolu budou barvy na pódiu ladit a nedojde k vizuálnímu střetu. Oproti tomu Keith Richards ke svému vzhledu přistupuje zcela spontánně a oblečení si vybírá těsně před odchodem na scénu.

V závěru antologie Wood bilancuje svůj pestrý život, během něhož byl třikrát ženatý, stal se otcem šesti dětí a úspěšně překonal závislosti na alkoholu a drogách. Své kytary označuje za vzácné pracovní nástroje a dodává, že měl v životě velké štěstí, když se ocitl ve správný čas na správném místě. Hraní na kytaru ho podle jeho slov stále naplňuje radostí a baví ho neustálé objevování nových věcí.