Boháči skupují rekordně drahé zlato, zatímco drobní investoři se ho zbavují. Vědí něco, co ostatní ne?

Cena zlata překonává historický rekord za rekordem. Zhruba jen před měsícem poprvé v historii uzavřela nad úrovní v přepočtu 50 tisíc korun za troyskou unci, nyní už unce vyjde na více než 55 tisíc korun. Rekordy láme i dolarová cena drahého kovu.

Přitom drobní investoři, kteří do zlata investují skrze podílové fondy, se jej houfně zbavují. Objem zlata, který drží veřejně obchodované fondy, totiž klesá už od roku 2020. Nyní je nejníže od roku 2019.

Cena zlata tedy pokořuje jeden rekord za druhým, přestože řadoví, drobní investoři se drahého kovu již několik let spíše zbavují.

Kdo tedy jeho cenu tolik šponuje?

Vedle centrálních bank jsou to velmi majetní lidé a investiční profesionálové ze státních fondů a hedgeových fondů, kdo žene cenu kovu nahoru. Jinými slovy, zatímco investorská drobotina se zlata zbavuje, velcí, institucionální investoři – investiční profesionálové – jej lačně skupují, ať už ve službách bohatých lidí nebo států či jejich centrálních bank.

Navíc to tito profesionálové zhusta činí „přes pult“, na méně transparentním, mimoburzovním trhu, označovaném jako OTC („over the counter“, tedy právě „přes pult“).

Centrální banky loni nakoupily 1037 tun zlata, což je druhý největší objem jejich nákupů v historii. Více drahého kovu nakoupily už jen o rok dříve – v roce 2022 to bylo dokonce 1082 tun. Nakupují zejména centrální banky zemí, které by se mohly dostat „do křížku“ se Spojenými státy – ať jde o Čínu, Indii nebo Turecko. Centrální banky těchto zemí se snaží omezit svoji závislost na americkém dolaru. Poté, co USA v roce 2022 doslova přes víkend zmrazily Rusku stovky miliard dolar jeho rezerv, totiž zkrátka v podstatné části světa sílí snaha o dedolarizaci nebo alespoň omezení držení dolaru a dalších západních aktiv na nutné minimum. Zlato v rámci této snahy přichází více než vhod; zlaté cihly ve vlastním sejfu nikdo zmrazit nemůže.

Loni však dramaticky, meziročně o 753 procent, narostly také nákupy zlata „přes pult“. Ty se uskutečňují nejčastěji v Londýně. Zlato tam však „přes pult“ nemůže kupovat jen tak někdo, rozhodně ne drobní investoři – ti mají své burzovně obchodované fondy, zlaté mince a slitky. K londýnskému nakupování zlata „přes pult“ je třeba značný objem finančních prostředků, takže si jej mohou dovolit třeba státní fondy, hedgeové fondy nebo velmi bohatí jednotlivci.

Výhodou nákupu „přes pult“ je anonymita takové transakce a její flexibilita, pramenící ze samotného faktu, že nakupující se s prodávajícím může celkem volně a „na míru“ dohodnout na podmínkách transakce.

Zlato „přes pult“ může prodávat několik vybraných mezinárodně působících bank, zejména amerických. Dominantní roli mezi těmito několika „bankami na zlato“, tedy „bullion banks“, hraje JP Morgan, založená roku 1871 výše zmíněným Johnem Pierpontem Morganem.

Kromě snahy řady států a jejich centrálních bank o dedolarizaci tak poptávku po zlatě žene vzhůru právě poptávka investičních profesionálů a velkých investičních hráčů. Ti všichni z globálního trhu „luxují“ dostupné zlato tak mocně, že jeho cena roste k novým rekordům i přes to, že se jej již několik let zbavují povětšinou méně zkušení, drobní investoři.

Bohatí jednotlivci, hedgeové fondy – jež zase jen spravují investice jiných bohatých jednotlivců – a státní fondy ve zvýšené míře nakupují zlato proto, že se chtějí jistit proti trvaleji zvýšené inflaci, proti dopadům narůstajícího veřejného dluhu a s tím souvisejícího výrazného znehodnocování měn typu dolaru a příslušných aktiv. Kvůli zvýšenému geopolitickému riziku a zmíněné snaze o dedolarizaci je v očích profesionálních investorů do zlata postavení dolaru ohroženo více než kdykoli v minulosti.