Koruna vůči euru za covidu a války posílila o 20 %, přesto je prý slabá. Jak euro ovlivňuje nezaměstnanost?

Na první pohled se tedy zdá, že agentura Bloomberg dává za pravdu těm, kdož nyní v Česku opět poukazují na slabost koruny s tím, že bychom už konečně měli přijmout euro. 

Jenže to vůbec není tak jednoduché… Bloomberg totiž jedním dechem podotýká, že sedmiprocentní nominální znehodnocení české měny, k němuž došlo v době od loňského prvního čtvrtletí, částečně odráží její naopak prudké reálné efektivní zhodnocení v předešlých třech letech. 

Vskutku, podle údajů švýcarské Banky pro mezinárodní platby na světě těžko hledat měnu, která od roku 2020 do loňska vykázala tak výrazné zhodnocení v reálném efektivním vyjádření. Reálný efektivní kurs se od toho prostého nominálního – jejž známe třeba ze směnáren – liší v tom, že zohledňuje inflační vývoj (to vystihuje adjektivum „reálný“) a je zároveň vztažen k měnám klíčových obchodních partnerů (což vystihuje pro změnu adjektivum „efektivní“). Poskytuje tak vlastně realističtější obrázek toho, jak si daná měna stojí. 

Jak si přiblížit reálný kurs? Třeba takto. Nominální – tedy ten „směnárenský“ – kurs koruny k euru činí nyní 25,45. To je hodnota, na které skončil páteční obchodování. O víkendu se s devizami na světových burzách neobchoduje. 

Například mnozí stoupenci rychlého přijetí eura už nyní, při kursu 25,45, hořekují nad tím, jak je česká koruna slabá. Jenže průměrný nominální kurs koruny k euru je stále silnější, než byl v průměru v letech 2018 a 2019. Tedy než v předcovidových a předválečných letech, během nichž se české ekonomice celkem dařilo. Průměrný nominální kurs koruny k euru v těchto dvou letech činil 25,66.

Ve skutečnosti – „v reálu“ – je ovšem koruna dnes mnohem silnější než tehdy. Nikoli tedy jen v tom rozsahu, v němž je nyní silnější nominální kurs, tedy nikoli jenom v rozsahu rozdílu údajů 25,45 a 25,66. Tyto údaje totiž neberou v potaz inflaci.  

Přitom ovšem inflace, k níž v Česku mezi obdobím let 2018 až 2019 a současností došlo, činí takřka 40 %. Euro tedy v poměru k ceně všeho v české ekonomice je nyní průměrně levnější o zhruba 40 % než v letech 2018 až 2019. Za jednu korunu si člověk v letech 2018 a 2019 pořídil průměrně 0,039 eura. A stejně tak právě nyní. Kurs 25,45 koruny za euro i kurs 25,66 koruny za euro totiž zhruba odpovídají kursu 0,039 eura za korunu.

Zatímco si za korunu – tedy v praxi spíše třeba za 1000 korun – dnes koupíme výrazně méně plynu, elektřiny, nebo třeba potravin než v letech 2018 a 2019, eur za korunu, resp. tisícikorunu pořídíme stále stejně jako tehdy.

Jestliže je nyní tedy euro v korunách stejně drahé jako v letech 2018 a 2019 znamená to, že muselo v porovnání se vším v české ekonomice zlevnit o zhruba právě oněch 40 %. Protože, jak už víme, inflace v Česku činila v uplynulých pěti až šesti letech právě zhruba 40 %, a euro přitom stojí stále stejně.

Samozřejmě, je třeba ještě zahrnout také inflaci v eurozóně. Teprve poté získáme vskutku reálnější obrázek celé věci. Stoupenci rychlého přijetí eura rádi připomínají, jak moc byla v uplynulých letech inflace v Česku vyšší než v eurozóně. Opravdu, byla. Byť to ovšem příliš nesouvisí s používanou měnou. Inflace v eurozóně mezi obdobím let 2018 až 2019 a současností činí zhruba 21 %.

To vše znamená, že koruna je dnes při zhruba stejném nominálním kursu jako v průměru v letech 2018 a 2019 o zhruba 19 % (= 40 % - 21 %) reálně silnější vůči euru než tehdy.

Jedním z důsledků poměrně výrazného reálného posílení koruny v uplynulých letech je to, že Češi při nákupech v eurozóně disponují vyšší kupní silou své průměrné mzdy než před válkou a než před covidem. 

Vždyť nominální průměrná mzda v porovnání s průměrem let 2018 a 2019 vzrostla v Česku do dnešních dní o přibližně 28 %. Češi tak tedy nárůstem své mzdy sice neporazili inflaci v Česku (protože 28 % < 40 %), porazili však inflaci v eurozóně (protože 28 % > 21 %). Při současné úrovni kursu – nominálně tedy srovnatelné s průměrem z let 2018 a 2019 – vskutku disponují v eurozóně vyšší kupní silou své průměrné mzdy než tehdy, protože právě 28 % > 21 %. Lze říci, že jejich reálná mzda při nákupech v eurozóně je nyní o zhruba 7 % vyšší než v letech 2018 a 2019 (i když je kurs koruny k euru číselně zhruba stejný jako tehdy). Zato je ovšem o zhruba 12 % nižší při jejich nákupech v Čech. 

Pokud tedy příznivci eura tolik vypichují to, o kolik byla inflace v Česku vyšší než v eurozóně, měli by dodat také to neméně podstatné. A sice, že to při dnešní zhruba stejné číselné úrovni kursu koruny k euru znamená právě ono přibližně pětinové reálné posílení koruny. Proč ale místo toho tolik hořekují nad tím, že koruna je údajně slabá, když to reálně není pravda? Proč neřeknou, že kupní síla průměrně vydělávajícího Čecha je dnes v eurozóně vyšší než v letech 2018 a 2019? To se přitom nemusí týkat jen nákupů při cestování do eurového zahraničí, třeba při dovolené, ale například i nákupů v eurových e-shopech.   

Vraťme se ke zmíněné analýze Bloombergu. Ve třech letech předcházejících loňskému prvnímu čtvrtletí, tedy převážně v letech 2020 až 2022, po něž reálný efektivní kurs koruny zhodnocoval průměrně více než osmiprocentním tempem ročně, jak vypočítává agentura Bloomberg, korunu vzhůru podle ní táhla převážně měnová politika České národní banky, nikoli hospodářská výkonnost Česka.

Nynější nominální oslabování české měny je tedy do značné míry „daní“ za její výrazný vzestup v reálném vyjádření právě od roku 2020 až do začátku roku 2023. Připomeňme, že ČNB v roce 2022 opakovaně přistoupila k intervenci za silnější korunu prostřednictvím prodeje části svých devizových rezerv. Ty však i přesto nadále – dle aktuálních dat databáze CEIC – zůstávají v poměru k HDP třetí největší na světě, po těch švýcarských a singapurských. I když tedy za výrazným reálným zhodnocením koruny z nemalé míry stojí odprodej části devizových rezerv, ty stále zůstávají i tak jedny z nejvyšších na světě. Nelze tedy tvrdit, že reálné posilování koruny stojí Česko až příliš, kvůli čerpání rezerv. Naopak, snížení objemu devizových rezerv je vlastně krokem vstříc k normálnější měnové politice, neboť jedny z nejvyšších rezerv světa logicky spíše představují určitou abnormalitu. Trvaleji tlačí korunu ke slabším úrovním. Pokud budou nižší, tento tlak na slabší korunu zmírní.

Nominální efektivní směnný kurs koruny – tedy její nominální kurs vztažený k měnám klíčových obchodních partnerů České republiky – zhodnotil podle Bloombergu od konce roku 2020 do března 2023 o dvanáct procent, přičemž od té doby sedm procent ztratil. I z tohoto vyjádření je patrné, že nynější slábnutí koruny částečně kompenzuje její předchozí poměrně výrazné zpevňování.

I když tedy v blízké době nelze čekat zvrat nynějšího nominálního slábnutí koruny, jak dále uvádí Bloomberg, rostoucí konkurenceschopnost českého vývozu – daná právě oslabením české měny – by měla prostřednictvím postupného dalšího zlepšení bilance zahraničního obchodu ČR střednědobě zajistit stabilizaci jejího kursu a opětovné posilování, nejspíše spuštěné ale až obnovením výraznějšího ekonomického růstu.

V letošním roce by růst české ekonomiky měl činit jen 0,6 procenta, jak plyne z nejnovější prognózy ČNB, a nelze zcela vyloučit, že jako loni i letos růst skončí v záporu, zejména budou-li přetrvávat hospodářské potíže Německa či zhmotní-li se některá z geopolitických hrozeb. 

K obnovení růstu české ekonomiky podle Bloombergu dojde nejpravděpodobněji tehdy, až se zvýší zahraniční poptávka, zejména eurozóny. Poptávku eurozóny nejspíše výrazně ovlivní to, dodává agentura, kdy Evropská centrální banka zahájí snižování svých úrokových sazeb a v jakém tempu k němu bude poté docházet. Bloomberg předpokládá, že rozpětí v úrokových sazbách koruny a eura se nyní bude ještě nějaký čas snižovat, neboť ČNB již redukci sazeb zahájila. Snižování tohoto rozpětí zesílí tlak na pokles mezinárodní poptávky po koruně a potenciálně na její další oslabení. 

Sečteno, podtrženo, reálně je koruna dnes stále výrazně silnější než před válkou a než před covidem. I když je její číselný kurs k euru zhruba stejný jako tehdy, je třeba také zahrnout inflaci, tedy i růst mezd. I mzdový nárůst je totiž vlastně složkou inflace. Růst českých mezd poráží inflaci v eurozóně, i když ne tu v Česku. Pokud tedy kurs koruny k euru nominálně oproti letům 2018 až 2019 nijak výrazně neoslabuje, značí to, že průměrně vydělávající Češi disponují při nákupech v eurozóně vyšší kupní silou než před pěti či šesti lety. A to navzdory tak pohnutým letům 2020 až 2023. Nynější nominální oslabení koruny, které je zatím vlastně jen návratem na úrovně let 2018 a 2019, tak je jen částečnou kompenzací za výrazné reálné zpevnění kursu české měny. Navíc, tato kompenzace představuje částečnou úlevu tuzemským exportérům, kteří díky o něco slabšímu nominálnímu kursu, například v porovnání s loňskem, nyní snáze čelí důsledkům chabého výkonu Německa, případně slabého růstu české ekonomiky. 

Tvrzení, že koruna povážlivě slábne nebo že je příliš rozkolísaná, tak neobstojí. Koruna neslábne, reálně je tomu právě naopak. A její rozkolísanost představuje tlumič, díky jehož existenci se ekonomika nemusí přizpůsobovat jinak a jinde. Klíčovým důvodem, proč všechny země, které platí eurem, vykazují vyšší míru nezaměstnanosti než Česko, je právě to, že se mnohé z nich musí přizpůsobovat okolnostem „jinak a jinde“, tedy třeba právě na trhu práce. Když nemůže oslabit měna – protože je v rámci sdílení eura nutně fixována –, oslabí tedy trh práce. Tudíž vzroste nezaměstnanost.