Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu | Přejít k vyhledávání

Pátek 19. července 2024

Svátek slaví Čeněk, zítra Ilja

Opakované české referendum o euru není nesmysl. Proč?

Top

Redaktora můžete kontakovat v každém článku skrz kontaktní formulář

Provozovatelem zpravodajského serveru EXTRASIMO.cz je firma Czech Media Network s.r.o., IČ: 11823054


Sledujte EXTRASIMO.cz

© 2024 Copyright EXTRASIMO.CZ a dodavatelé Profimedia a ČTK

Opakované české referendum o euru není nesmysl. Proč?

Lukáš Kovanda

19. ledna 2024 11:10

Euro (EUR), ilustrační fotografie

V současné debatě o přijetí eura v Česku často zní dvě krajně zavádějící, přitom ovšem zásadní věci. Zaprvé ta, že referendum o přijetí eura nemá smysl, protože Češi si přijetí společně měny už odhlasovali roku 2003. Zadruhé pak ta, že Česko nepřijetím eura porušuje svůj závazek vůči EU, stvrzený právě oním referendem z roku 2003, resp. samotným vstupem do EU o rok později. Uveďme obě tato krajně zavádějící tvrzení na pravou míru. 

Tak Češi tedy prý řekli „ano“ vstupu do EU, a tedy i do eurozóny, v referendu roku 2003, takže žádné další referendum nemá smysl. Národ zkrátka už měl možnost vyjádřit – a vyjádřil se. I k přijetí eura. A „basta fidli“.

Jenže kdyby tento argument platil, žádné euro dost možná ani existovat nebude.

Protože Dánové roku 1992 v tehdejším referendu nejprve odmítli Maastrichtskou smlouvu, která fakticky pokládá základy eura. A teprve v opakovaném referendu roku 1993 Maastrichtskou smlouvu přijali.

Pokud by tehdy, po referendu roku 1992, v Dánsku zvítězil argument znějící dnes Českem, tedy „jedno referendum na danou otázku a dost“, Maastrichtská smlouva by ratifikována nebyla a euro by nevzniklo.

Dánský případ není jediný. Irové šli k opakovanému referendu dokonce dvakrát, nejprve v roce 2002 ve věci Niceské smlouvy a roku 2009 stran Lisabonské smlouvy.

Vskutku, nebýt opakovaného referenda, tak není ratifikována nejen Maastrichtská smlouva, ale ani Lisabonská smlouva, tedy dvě úmluvy, které dnes představují samotný základ fungování nejen eurozóny, ale celé EU.

A nezapomeňme na norský případ. Norové šli roku 1994 k referendu, aby podruhé, po 22 letech, odmítli členství své země v EU, resp. EHS. Takže ani v Norsku nebylo překážkou konání druhého referenda to, že se občané země k dané věci už jednou, o 22 let dříve, v referendu vyjádřili.

Proč má být tedy překážkou v Česku to, že se jeho občané k euru v referendu vyjádřili před 21 lety? Že je snad euro příliš odborné téma na to, aby o jeho přijetí hlasovali lidé v referendu?

Švédové roku 2003 hlasovali v referendu přesně o tom – o přijetí eura; společnou měnu odmítli.

Že by tedy euro bylo příliš odborným tématem na Čechy, zatímco na Švédy ne?

Druhým krajně zavádějícím tvrzením je to, že Česko otálením s přijetím eura porušuje závazek vůči EU. Opět můžeme pohlédnout do Švédka: a Švédové jej neporušují? Vždyť byli v EU už v době zrodu eura v roce 1999, takže svůj závazek danou optikou porušují jenže o více než pět let déle než Češi.

Argumentovat ve prospěch Česka lze opět i v tomto případě zcela bez odkazu na Švédsko.

Česko se totiž vstupem do EU sice zavázalo přijmout euro, ale nepřistoupilo na žádný konkrétní termín. Nelze tedy tvrdit, že svému závazku nedostává.

Přitom členské země eurozóny se přijetím eura zavázaly plnit závazky rozpočtové zodpovědnosti plynoucí z Paktu růstu a stability. Jeho plnění například bylo Německu podmínkou, aby se vzdalo své marky. Pakt je totiž samým základem správného a udržitelného fungování eurozóny.

Jenže jen v letech 1999 až 2017 byl Pakt růstu a stability různými zeměmi porušen ve 121 případech, a to jenom co se týče kritéria maximálního možného schodku veřejných financí (studie publikovaná americkým Národním úřadem ekonomického výzkumu zde; str. 10-11). Ve 121 případech členské země eurozóny tedy nedostály závazku, jenž byl Německu podmínkou vzdání se marky. Za neplnění závazku měly být právoplatně penalizovány (ale nebyly).

S příchodem covidu v roce 2020 byl Pakt růstu a stability raději pozastaven s odkazem právě na pandemii a nyní je znovuzaváděn ve změkčené podobě.

Z hlediska Česka je proto legitimní vstoupit do eurozóny, tedy naplnit svůj závazek vůči EU, teprve tehdy, až své závazky vůči euru – tedy Pakt růstu a stability – budou členské státy eurozóny plnit. Protože – jak už je řečeno – Pakt představuje vlastní základ fungování eurozóny, který samotnému Německu také byl základní podmínkou vzdání své národní měny, marky.

Když bylo plnění Paktu podmínkou vzdání se národní měny Německu, proč by nemělo být podmínkou pro to samé také Česku?

Shrňme si to vše. Stoupenci eura často tvrdí, že s přijetím společné měny budeme integrálnější součástí Západu. Skutečnou součástí Západu ale budeme spíše tehdy, když budeme jako Západ konat – ne jen platit západní měnou (ostatně eurem už dnes platí dokonce i země mimo EU, konkrétně Černá Hora a Kosovo, a to na základě euroizace svých ekonomik). Tedy když automaticky nebudeme vylučovat možnost opakovaného referenda, jako ji nevyloučili Dánové, Norové či Irové. Nebo když nebudeme vylučovat možnost uskutečnit referendum o euru, jako ji nevyloučili Švédové. Nebo když svůj vstup do eurozóny podmíníme rozpočtovou kázní jejích členů, jako jej podmínilo Německo. 

Nejnovější zprávy