Pomlázka, vajíčka, beránek... Kde se vzaly symboly Velikonoc?

Pomlázka

Bez pomlázky si dnes nedovedeme Velikonoce představit. Před více než sto lety si sice český historik a etnograf Čeněk Zíbrt posteskl, že „stopy toho nalezneme pouze na našem venkově. I tam však pomalu pomlázka vyhyne“, pomlázka nicméně zůstala symbolem Velikonoc dodnes.

Ve šlehání dívek pomlázkou o velikonočním pondělí někteří badatelé spatřují jakýsi akt namlouvání. Proto také děvčata za výprask chlapce obdarovávala malovanými vajíčky. Podle etymologů je slovo „pomlázka“ odvozeno od výrazu „omlazení“. Šlehání spleteným proutím tak mělo dívkám zachovat mládí a svěžest. Z pera některých středověkých teologů se však dochovala svědectví o tom, že se lidé o velikonočních svátcích mrskali větvičkami pro připomínku Kristova bičování před smrtí na kříži.

Kraslice

Kraslice, tedy zdobená vajíčka, k Velikonocům neodmyslitelně patří. Dnes se tento zvyk pozvolna vytrácí, dříve však děvčata malovala vajíčka jako odměnu pro koledníky s naprostou samozřejmostí. Každá dívka většinou vytvářela speciální vajíčko pro konkrétního chlapce, na kraslici pak nakreslila nebo napsala milostné poselství. Často používanou barvou při malování kraslic byla červená. Ta představuje barvu lásky, zároveň ale symbolizuje krev Ježíše Krista prolitou za spásu lidí.

Malování vajíček zřejmě patří mezi velmi staré zvyky, dokládají ho archeologické nálezy rozbitých nabarvených vajec již z období starověku. V našich zemích se malovanými geometrickými tvary zdobené skořápky nalezly jako milodary ve středověkých hrobech. Takto pomalovaná vajíčka vkládána mrtvým na poslední cestu souvisela s vírou našich předků v posmrtný život.

O vzniku velikonočních vajíček hovoří několik legend. Podle jedné z nich Panna Marie dala několik vajíček vojákům, kteří měli ukřižovat Ježíše. Tímto darem chtěla zmírnit synovo utrpení. Protože při předávání vajec Marie plakala, její slzy dopadaly na skořápky a proměnily se na nich v barevné ornamenty.

Beránek

Beránek je již tradičním znakem Velikonoc, patří mezi nejstarší a nejčastěji vyobrazované symboly křesťanství. Původ křesťanského beránka lze nalézt v biblickém Starém zákoně. Starozákonní Bůh je popisován jako dobrý pastýř, který vede své stádo oveček, tedy věřící lid. Ve zmíněné části Bible bychom se také dočetli o tom, že nejčastějším obětovaným zvířetem obyvatel Izraele byl právě beránek. Pečené zvíře zase sloužilo jako obřadní jídlo. V Novém zákoně vystupuje beránek coby symbol Ježíše Krista i ztělesnění nevinnosti či poslušnosti. Samotná církev zpočátku nezobrazovala ukřižovaného Krista, toho představoval právě beránek vedle kříže, někdy doplněný svatozáří. Vyobrazení beránka s korouhví odkazuje na zmrtvýchvstání Ježíše.

Dnes se o Velikonocích peče beránek coby moučník ze sladkého těsta, ozdobený šlehačkou nebo třeba čokoládovou polevou. Až do 19. století se však tradičně o velikonočních svátcích připravovala jehněčí pečeně.

Mazanec

Mazanec je tradičním obřadním pečivem, a to jedním z nejstarších. Svým tvarem připomíná chléb, tedy Boží dar. Ten pravý velikonoční mazanec zdobí vyrytý kříž, symbol smrti Ježíše Krista.

Doklady o pečení mazanců pocházejí již z dob středověku, kdy se rozhodně během přípravy nešetřilo surovinami. Do středověkého velikonočního obřadního pečiva se přidávalo velké množství vajec a tvarohu. V 18. století se mazance pekly z tvarohové mouky, a proto se jim někdy říkalo „syrné koláče“. Od počátku svého vzniku mělo být toto pečivo na velikonočním stole v každé rodině i zasytit žaludky chudým a hladovějícím.

Řehtačka

V minulosti se lidové velikonoční svátky neobešly bez dřevěných řehtaček. O Zeleném čtvrtku totiž přestaly vyzvánět kostelní zvony, které dle legendy „odletěly do Říma“. Úlohu zvonů proto zastoupili chlapci s řehtačkami, jejichž hluk měl posloužit místo zvonění. Zvyk vydávání hluku primitivním hudebním nástrojem má svůj původ již v předkřesťanských dobách, kdy naši předci takovýmto způsobem zaháněli zlé síly, které by snad nějakým způsobem mohly zabránit příchodu jara. S křesťanstvím měl zvuk řehtaček o Velikonocích zpočátku symbolizovat zmatek mezi lidem, který zapříčinilo Kristovo ukřižování. Později řehtačky nahrazovaly zvuk zvonů a chlapci s nimi také chodili po vsi koledovat.

Řehtačky si mnohdy vyráběli sami zruční mládenci, někdy se nástroje uchovávaly v rodině po celé generace. V 19. století již byly řehtačky běžně dostupným artiklem na trzích. Zvláštní druh tohoto nástroje představovaly velké hrkače zhotovované pro potřeby kostelů, a to prokazatelně již v 16. století. Zvuk hrkačů lidem ohlašoval začátek bohoslužby.