Velikonoce za dveřmi. Jak se slavily svátky příchodu jara v minulosti?

Velikonoce patřily v minulosti k nejoblíbenějším a nejdůležitějším svátkům roku. Tento vůbec nejvýznamnější křesťanský svátek (kdy je připomínán poslední týden v životě Ježíše Krista, jeho ukřižování a zmrtvýchvstání) se zároveň pojil s lidovými oslavami souvisejícími s příchodem jara. Z pera Boženy Němcové se dochoval popis všech těchto aspektů v lidové kultuře.

Dne 28. dubna 1846 vyšel článek Boženy Němcové v příloze Pražských novin, v České včele, ve kterém uvedla své vzpomínky na velikonoční svátky. Tyto vzpomínky představují autentická svědectví o starých velikonočních zvycích a pověrách dodržovaných v tzv. pašijovém (neboli svatém) týdnu. Spisovatelka si například pamatovala tradici svěcení a pojídání kočiček, kterou vylíčila takto: „Na Květnou neděli bylo svěcení kočiček; když jsme přišli z kostela, zavolala nás babička k sobě, ulomila z proutku každému po třech kočičkách, a ty jsme museli chtěj nechtěj sníst, aby nás po celý rok v krku nebolelo.“ Dříve lidé posvěcené kočičky o Květné neděli skutečně jako ochranu proti bolesti v krku polykali. Aby nebyl nemocný dobytek, do krmiva se mu také tyto posvěcené jehnědy přidávaly. Větvičky kočiček se v tento den měly nosit také na hřbitov, aby chránily duše mrtvých předků. V některých krajích se tradičně požehnané větvičky připevňovaly na vrata chléva nebo obytné budovy. Proč? To aby bylo stavení uchráněno před úderem blesku nebo škodlivými kouzly čarodějnic. Žehnání větviček je z našeho prostředí doloženo písemnými prameny již z dob středověku.

Ze stejného článku můžeme zjistit, jak vypadal typický pokrm o Zeleném čtvrtku. Božena Němcová zmínila tradiční snídani, a to jidáše, tedy zvláštní obřadní pečivo ze sladkého kynutého těsta, které svým tvarem smyčky připomínalo provaz, na kterém se oběsil Jidáš po zradě Ježíše. Jak Němcová napsala: „Na Zelený čtvrtek nebyla obyčejná snídaně. Když jsme byli ustrojeni, poručila matka, abych vzala jidášky, sama pak nesla talíř s medem. Nejdříve dostal otec jidáška s medem, potom děti od nejmenšího, až to na mně došlo, pak děvečky a naposled si vzala matka sama.“ Tento zvyk zařadila Němcová i do svého nejslavnějšího díla Babička. Spisovatelka zaznamenala, že se jidáše podávaly s medem. Ten hrál o Zeleném čtvrtku důležitou roli. Dle staré lidové víry totiž měla konzumace medu v tento den ochránit člověka před hadím uštknutím nebo vosím bodnutím.

Velký pátek je jedním z nejvýznamnějších křesťanských svátků, který připomíná ukřižování Ježíše Krista. Proto tento den probíhal v tichu, rozjímání a modlitbách. Naši předci také drželi ten nejpřísnější půst v celém roce, čehož si všimla u své babičky i Božena Němcová. Stařenka nic nejedla od Zeleného čtvrtku až do velikonoční neděle! Půst nemusel být vždy takto přísný, jídelníček však nesměl obsahovat maso ani vejce, mléko a mléčné výrobky, do pokrmů se nepřidával živočišný tuk. Z pera Boženy Němcové pochází také popis tradice ranního rituálního umývání u studánky a modlení pod ovocnými stromy. Tyto rituály měly být zárukou zdraví a úrody.

„Na Boží hod vzala babička k svěcení s sebou do kostela mazanec, víno a vejce. Když to pak domů přinesla, rozkrájelo se svěcené, každý z domácích dostal od obého po kousku a trochu vína. Drůbež a dobytek dostaly zase od obojího jako na vánoce, aby prý byly domu příchylné a hojný užitek dávaly, povídala babička.“ Toto líčení Božího hodu velikonočního (tedy velikonoční neděle) zařadila Božena Němcová do své Babičky. Ve zmíněný den, který je pro křesťany připomínkou zázračného zmrtvýchvstání Ježíše Krista, se skutečně světily v kostele pokrmy a následně se společně pojídaly.

S velikonočním pondělím spisovatelka pochopitelně spojila tradici koledování s pomlázkou. Ve šlehání dívek spletenými vrbovými proutky však nespatřovala rituál související s namlouváním či oslavou plodnosti, ale spíše ochranu před tím, „aby blechy neštípaly“. Jako typickou odměnu pro koledníky Božena Němcová uvedla malované vajíčko nebo jablíčko.